Člověk míní, život mění… Tak tímhle heslem by se dalo vystihnout spoustu událostí, které se mi za poslední dny přihodily.
Sedím schoulená na nepohodlné nemocniční posteli, za hlavou mi slabě svítí lampička, z chodby se ozývají tlumené rozhovory sester, bouchnutí dveří a já si tu na provizorním stolku smolím tenhle článek. Chtěla jsem postnout slíbený pikantní recept, ale místo něj mám chuť na tenhle článek. Sory, pane recepte, brzy přijde tvůj den…
Poslední 3 týdny se snažím zuby nehty zachovat svůj optimismus a nadhled. No, nedaří se. Glykemie mám v astronomických výšinách (standartně kolem 20), dolů nejdou ani z mák, cvičení na ně nezabírá, nové kanyly, výměna inzulínu taky nezabírá, redukce jídla též s nulovým výsledkem. Konzultace s doktorkou přes telefon a počítač selhaly.
A tak jsem se ocitla, asi po 8 letech, v nemocnici. Moje nálada klesla pod bod mrazu (vážně jsem si myslela že víc už to nejde, opak je pravdou, jde!). Zjistila jsem, že za těch 20 let, kdy jsem s mojí sladkou kámoškou navštívila špitál poprvé se téměř nic nezměnilo. Alespoň ne co se ,,diabetické,, stravy týče. Dávám ji záměrně do uvozovek, protože tohle není diabetická strava, to je mučení…
Pozitivum na závěr – je tu relativně klid na práci. A tak doháním resty a pilně makám na registraci nové služby, kterou musím mít sepsanou do zítra. Dozvěděla jsem se, že od pondělí do čtvrtku budu na školení v Praze. Jupí jej, nálada o bod vzrostla :). A o další dva body za to, že tu se svým mužem uzavírám sázky přes facebook ohledně nemocničních údalostí tohoto večera, ha ha.
Jak vyzráváte na bad day vy? Tip, který mi vrátí úsměv na rty odměním drobností pro radost ;). Tak šup šup, těším se na každičký Váš komentář.
S láskou
