Je to už nějaký ten týden (měsíc), co jsem napsala poslední článek. Od té chvíle se na blog tak trošku práší. Vlastně, abych pravdu řekla, tak trošku se na něj práší celý tenhle rok. Letošní rok jsem se totiž hodně soustředila na Instagram. A jak už to tak u mě bývá, když začnu pozornost směřovat jedním směrem, všechno ostatní jde na vedlejší kolej.
V počítači mám rozepsaných několik článků a v sešitě sepsaných dalších několik nápadů, jaká témata by se dala zpracovat. Problém je v tom, že články ne a ne dopsat. Týdny plynou, podzim se překlopil do zimy a Vánoce nám ťukají na dveře. A blog, ten pořád zeje prázdnotou. A tak jsem si začla sepisovat události, o kterých bych vám chtěla povědět a sdílet je s váma. Když se na to tak podívám, článek je najednou na světě. Tak prosím tohle všechno se za uplynulé týdny událo.
- Zjistila jsem, že ty nejlepší nápady na články přichází v tu nejmíň vhodnou dobu. Tak třeba když ve školce zachraňuju záchodové pohromy, do toho zvoní rodiče a já jsem samozřejmě v práci sama. Taky v noci za hlubokého spánku. V tuhle hodinu bývají moje myšlenky téměř geniální. Bohužel si je ráno nepamatuju. V práci se skvostné nápady dostavují v pravidelných intervalech. Nejčastěji, když se ze školky banda našich kluků snaží udělat kůlničku na dříví. Přirozeně je těžké se rozhodnout jestli je lepší běžet zapsat myšlenku nebo se snažit zachránit školku před spolehlivou demoliční četou.
- Přes vánoční svátky jsme chtěli s Matym odjet za teplem a strávit tak vánoce se silvestrem velmi netradičně. Z tohoto náhlého posunu mysli jsme byli nadšení. Nadšení nám vydrželo do chvíle než jsme si spočítali, že za hodně peněz bude opravdu žalostně málo muziky. Vzdali jsme tedy snahu, já objednala vánoční svetry a moc se těšíme na tradiční české svátky u pohádek, zabalení v dece a ve vánočním svetru, samozřejmě.
- Můj vnitřní hlas mi velí víc cestovat a poznávat. Neváhala jsem a svou touhu s nadšením svěřila Matymu. Dokonce jsem už přišla s návrhem míst, kam se můžeme vydat. Maty mé dychtivé líčení s významně pozvednutým obočím poslouchal. A jak chceš víc cestovat, když máme jenom 20 dní dovolené a z toho 14 dní vyplácneme na letní cestování, zeptal se mě. Tohle je, přátelé, opravdu neprůstřelný argument. Uznejte sami.
- V posledních týdnech/měsících mám takovou filozofickou náladu, co se blogování týče. Říkám si jestli jsou ještě lidé, kteří blogy čtou. Jestlli má vlastně smysl blog psát. Jestli se mezi vámi najde někdo, kdo dá přednost starému dobrému článku na blogu před instagramovým postem. A pak si vzpomenu na to, jak mě psaní baví, jak jsem díky blogu dostala možnost psát pro OL4you a teď i pro DIAstyl a všechny předchozí pochybnosti se rozplynou. Protože i kdyby to četl jen jeden člověk, který si z těchto řádků něco vezme, stojí to za to.
- Inspirace to je oč tu běží. Je to mrška prohnaná. Nikdy nevíte, kdy vás navštíví a jak dlouho se zdrží. Je dost nevypočitatelná. V jedné chvíli ji máte kolem sebe všude. V šálku kávy, v náhodných kolemjdoucích, v knížkách a článcích a dalších běžných (ne)šťastných situacích. A pak tu najednou není. A vy nevíte, kdy přijde. Blbé je, když to k vám bere obloukem a nepřichází několik týdnů, měsíců… Tak jak tomu bylo u mě v posledním roce na blogu. Já se zase polepším, slibuju. Minimálně se o to pokusím, když mě budete číst :).
- S prvním napadaným sněhem se ve mě probudila dětská radost. Chtěla bych vytáhnout sáňky a pořádně si zablbnout. Taky postavit velkého sněhuláka, malovat do sněhu andělíčky a další sněhové radosti. Nakonec přijít domů celá vymrzlá a s rudým nosem, jako rudolf rozmrznout u dobrého kakaa. Škoda, že napadený sníh vydrží sotva den, takže stavění sněhuláků a sáňkování se zdá nedosažitelným cílem.
- S rozsvícením vánočního stromečku na olomouckém horním náměstí mi došlo, že Vánoce jsou opravdu za rohem. Taky mi došlo, že mít nakoupené dárky do konce listopadu opět nestihnu. Nevadí, za rok bude další příležitost trhat rekordy.
- Sobotní večery uplynulého měsíce nám vyplňuje pořad Star Dance. S Matym bez dechu sledujeme taneční páry. Zatímco Maty obdivuje róby a ženy tohoto pořadu, já zasněně sedím a tajně hledám taneční kurzy. Někde hluboko ve mně se probouzí touha naučit se tančit a vznášet se na parketu. Pravda, má to jeden háček. Taneční pro páry “vozíčkář – choďák” zatím nikdo nedělá. Přemýšlím, jak tuto prekérní situaci vyřešit. V dalších ročnících mě zkrátka musí pozvat do Stard Dance, jinak to nevidím. To že nejsem celebrita je jen malý nepodstatný detail.
- Začla jsem chodit do Tanceláře. Nejdřív jsem zkusila jógu, která mě nadchla a stala se mým čtvrtečním rituálem. Pak jsem si přidala flexibilitu, která je peklo. A nakonec jsem se nechala překecat na pole sport. Což je závislost číslo dva. Za ten měsíc, co jsem začla s pole sportem jsem zjistila, že na hodinách jsou dva typy lidí. Ladní a koordinovaní, kteří zvládnou téměř všechny pozice záhy poté, co jim je lektorka ukáže. A pak jsem tam já, rozhodně ne ladná a koordinovaná, většina pozic mi činí dost velké potíže, s rukama slabýma jak čaj a středem těla, který se po cestě na hodinu vždycky někde zatoulá.
- Zatímco píšu tento post, měla bych psát článek do DIAstylu o sociálních sítích a diabetu. Taky bych měla jít nakoupit, dát pračku, jít uvařit oběd, … Ano, v prokrastinaci jsem mistr.
- V listopadu jsem byla na své pośední kontrole na diabetologii. Letošní rok zakončuju s glykovaným hemoglobinem 5,2!!! Jsem nejšťastnější. Na začátku roku jsem měla 7,0 a mým cílem bylo stáhnout ho na 6,0. Tenhle cíl jsem dalece překonala. Moct si v půlce listopadu odškrtnout jeden z hlavních cílů roku 2018 je krásný pocit.
- S Matym jsme si udělali minulou neděli rychlo výlet do Prahy. Stihli jsme vánonční trhy na Míráku, procházku podvečerní Prahou, skvělý oběd ve foodbuse, míň skvělé kafe ve Vnitroblocku (fakt tam na něj nechoďte) a pokec s Peťou, která se nám rovnou postarala o naše vrabčí hnízdo na hlavě (čti vlasy).
- Nejlepší punč je jednoznačně ten z masných krámů v podniku (ne)vinný bar s havana rumem. Jmenuje se especial punč a je epesní. Doporučuje 10 Matesů (a Jitulí) z 10.
- Pokazil se mi foťák. Už v srpnu na dovolené. Od půlky srpna ho doma balím a posílám na opravu. Zatím stále neůspěšně. Nemám čím fotit, což mě dost štve. V koutku duše doufám, že když tuhle svoji neschopnost přiznám veřejně na blogu, následující den ho zanesu na poštu. Snad… Tuhle poštovní prokrastinaci máme v genech, takže za to vlastně tak úplně nemůžu. Zdravím tě, teto!! Tu zásilku z justu mi dlužíš už asi půl roku. To jen kdybys zapoměla :).
- Při poslední jízdě vlakem jsem zažila tu nejdelší minutu svého života. Maty při výstupu špatně šlápl a místo na chodník mu noha zajela mezi vlak a nástupiště. Zatímco se držel madla a mé ruky, já jsem celkem s klidným hlasem volala “prosím, pomoc!!!” a v duchu se modlila ke všem svatým, aby se na nád lidi nevy…prdli. Toho pána, který přišel, Matyho vytáhl a postavil na nohy miluju ještě teď! Dobří lidé pořád existují. Konec dobrý, všechno dobré.
- Dávám si předsevzetí, že budu blogovat zase častěji. Přátelé, to už něco znamená, předsevzetí si totiž ze zásady nedávám.
Páni, měla jsem toho na srdci opravdu hodně. Psát tenhle článek mě fakt bavilo, čert vem, že nemám ani čárku do článku, který mám na konci týdne odevzdávat, v prádelním koši se snad to prádlo množí, stejně jako nepořádek, který ovládl náš byt. Tak si říkám, že bych články tohohle typu mohla psát pravidelněji za určité časové období.
Co vy na to, bavilo by vás to?
Krásnou první adventní neděli, Vaše