Před několika měsíci jsem na svém instagramu postla jednu docela obyčejnou fotku s mužem. Lupla jsem tam krátký komentář o nás dvou a najednou se strhla menší „lavina“. Byly pozitivní ohlasy a chtěli jste článek. Já bych Vám chtěla právě za tyhle reakce moc poděkovat. Pošťouchly mě sepsat tenhle článek. Přemýšlím o něm totiž už dooost dlouhou dobu, ale dlouho jsem sama nevěděla jak ho pojmout.
Tyhle úvahy mám od února… Ne a ne ho dopsat. Holt někdy nad věcma moc přemýšlím. Zbytečně.
Někdy je totiž lepší nechat věcem volný průběh, položit prsty na klávesnici a nechat je ať se rozběhnou a začnou ťukat písmenka.
A tak tu teď sedím na židli, do zad mi fouká příjemný větřík z balkonu, muž sleduje nějaký pořad s autama a v dost zvláštním rozpoložení píšu tenhle článek.
Pamatuju si to naprosto přesně. Jakoby to bylo včera. Byl jeden z krásných srpnových dnů. Sluníčko vás denně pálilo do zad, vytahovalo pihy a ve vzduchu byla cítit rozjařilost prázdninových dní. Byla středa a já šla po práci k doktorovi, protože mě zase zlobil krk. Jako celé léto. Volala jsem svému příteli, že přijdu později z práce. Nebral mi telefon a tak jsem vyťukala smsku. Po cestě domů jsem se stavila ještě pro čerstvé květiny a s úsměvem na rtech jsem rozrazila dveře našeho bytu. Z chodby jsem houkla pozdrav. Nic. Hmm, zase zabraný do nějaké pitomé počítačové hry, myslela jsem si. Houkla jsem znovu, hlasitěji. Ticho. Žaludek se mi scvrknul a po zádech mi přeběhl mráz. To bylo špatné znamení. Procházela jsem naší chodbou (která byla fakt mini) snad celý světelný rok. Volala a volala. S hrůzou v očích jsem vplula do pokoje.
Došlo mi to, co jsem tušila od té doby kdy jsem vešla do bytu.
Sesunula jsem se na podlahu, celá se třásla, z očí mi tekly slzy jako hrachy a nemohla jsem se nadechnout. Nevěděla jsem co mám dělat. Byt na mě najednou působil strašně stísněně. Chtěla jsem utéct a neměla jsem kam. Zavolala jsem jedné známé, vzlykala jsem do telefonu a snažila se jí vysvětlit co se stalo. O pár minut později jsem už měla v batohu pár nejdůležitějších věcí a jela jsem k ní. Ten hnusný dopis, kde se se mnou můj tehdejší přítel rozešel (dá se tomu vůbec říkat rozchod??) jsem nechala zmačkaný na zemi.
Další den v práci jsem probrečela. Jednání s klienty pro mě bylo vážně náročné. Dopadla na mě všechna ta tíha.
Měla jsem strach že s polovičním úvazkem neutáhnu sama celý byt, měla jsem strach že to tam sama nezvládnu a byla jsem přesvědčená že už nadosmrti zůstanu na ocet.
Žaludek mi svírala čirá hrůza. Po pár hodinách jsem to v práci zabalila a na pátek si vzala volno. Večer jsem se přesunula do Brna a odtud jsme následující den frčeli na víkendovou chatu. Měli jsme sem jet s přítelem, potkat se s přáteli a oslavit moje narozeniny. Měla jsem je v pátek. Jak ironické.
Pátek na chatě jsme zahájili přáním k mým narozeninám a přípitkem. Popíjeli jsme víno a všichni se skvěle bavili. Já jsem se snažila udržovat neutrální výraz a nekazit tu dobrou náladu. Do smíchu mi nebylo, narozeniny (které mimochodem fakt miluju) jsem měla celé pokažené a intenzivně jsem se snažila přijít na jiné myšlenky. Když hodinka pokročila přijel poslední člen naší víkendové sešlosti. Byl to jediný člověk, kterého jsem neznala a shodou okolností (protože nás ten víkend byla fakt banda) jsme měli společný pokoj!
Bylo mi to šumák a byla jsem připravená ho praštit čímkoliv co mi přijde pod ruku, pokud na mě něco zkusí. Chlapů jsem měla po krk!
Ani nevím jak, ale po pár hodinách jsem se najednou ocitla u něj na klíně (to víte mandlovice boří zábrany i vaše odhodlání zabít jakéhokoliv muže v dosahu, heh :)) ). Asi vám nemusím říkat, že veškeré mé odhodlání zhatit plány jakéhokoliv muže opadlo velmi rychle.
Bylo mi najednou moc dobře, stres a i všechny starosti zmizeli a já si začala (konečně!!) užívat večer a následně celý víkend. Celé noci jsme pak spolu prokecali (přísahám na holý pupík 😀 ). Teda respektive on mluvil o svém létě, zážitcích a já poslouchala. A takhle to šlo celý víkend.
Bylo to tak strašně osvobozující. Neptal se, nehodnotil, neodsuzoval. Prostě se mnou jen byl a užíval si přítomný okamžik. V neděli mě odvezl až domů, ke mně do bytu. Dali jsme si pusu na rozloučenou a slíbili, že příští víkend dorazí a uděláme si společný víkend v Olomouci. Já si chtěla totiž nejprve uzavřít kapitolu s bývalým, který si v neděli přijel jak největší „king“ pro svých pár švestek. Vyřídila jsem to poměrně s hrdostí. Do bytu jsem vplula s úsměvem na rtech a usmívala se celý večer. Hovor s Matym před spaním trval skoro dvě hodiny a já se smála od ucha k uchu. To bylo kapku necitelné, přiznávám. Ale uznejte, že to bylo nic oproti tomu co můj bývalý předvedl v popisovanou středu…
Dnes jsme s Matym 2 roky a 5 měsíců. Seznámili jsme se spolu 2 dny po mém rozchodu a byla to ta nejlepší náhoda, která mě potkala. Vážím si ho za to, že mi dal šanci a že mě i přes veškeré nevyžádané rady přátel (když byl evidentně jen náplast na bolístku, to dá rozum ne?!) neodepsal a věřil mi. Stal se mým parťákem v tom nejhorším období. Byl tu pro mě od začátku a je tu pro mě pořád. V těch radostných i míň radostných chvílích.
I já dostala spoustu nevyžádaných rad. O tom jestli to myslím vážně, o tom že je přece vozíčkář (no a co?!!) a taky jsem slyšela nespočet teorií o tom, že to nemůže za daných okolností vydržet. Vydrželo a já doufám, že nás to spolu bude ještě nějakých pár let bavit :).
Nechci, aby tenhle článek vyzněl jako hotová love story. Protože takhle to není. Někdy se rafnem, vyměníme názory, mě někdy vytočí poházené věci po zemi (které já houževnatě sbírám a uklízím, aby se tam za pár minut zas objevily) a chodíme po bytě nafouknutí (většinou nám to ale nevydrží dýl jak 15 minut :D). Ale i o tom je vztah, no ne?
A jaký je ten Váš příběh?
P.S.: Prohodila jsem před mužem, jestli by o nás nechtěl taky něco napsat. Víte jak, mužský pohled na věc. Tvářil se docela zaujatě. Ale nic neslíbil, samo sebou :). A tak se ptám Vás, moji milí čtenáři. Chtěli by jste od něj článek? 🙂
Krásný pátek, Vaše
12 comments
Zdravím, jste moc sympatický pár!:)
Eva
Noazaj krásne napísané 🙂 V žiadnom vzťahu to nie je úplne ružové, no podstatné je priznať si chybu a uvedomiť si, že kvôli nejakej blbosti o neho človek určite nechce prísť. Veľmi sa mi páči, že ste sa našli aj napriek malému handicapu. Netvrdím samozrejme, že je to zlé, no v každom prípade je v dnešnej dobe množstvo ľudí, ktorý človeka už len kvôli tomu odsúdia. Inak veľmi vám to spolu svedčí 🙂 Ako sa hovorí, nič nie je náhoda a možno práve preto ťa tvoj bývalý poslal preč. Aby si spoznala Matyho.
http://www.co-je-dobre-to-musim-mat.blogspot.sk
😀 😀 brečím!! Smíchy a <3 a tak vůbec! Jste zlatí,drazí mojí :-*
Opravdu moc hezký článek, jste strašně sympatičtí 🙂 Je skvělé, že osud někdy funguje, jak má 🙂 Já bych si určitě ráda přečetla i přítelovu verzi 🙂
A já Vám to, přátelé moji, přeju 😉
Evi, moc děkujeme za krásná slova 🙂
Mějte krásný den. Jituš
Dášule, jsme rádi, že jsme ti prodloužili život alespoň o pár hodin ;). Posíláme pusu vám všem domů :-*
Ahoj, Kataríno,
děkujeme moc za krásný a upřímný komentář. Naprosto souhlasím s tebou v tom, že dnešní doba je poměrně "tvrdá" a vzhled hraje důležitou roli. Někdy je to smutné, ale je to tak. A tak jak píšeš, věřím, že přesně takhle to mělo být. Tak jak se to stalo, do posledního detailu :). Je hezké vidět, jak umí vesmír krásně fungovat. Jen hold člověk nevidí hned ty souvislosti. Ale časem až je pozná to najednou všechno začne dávat smysl 🙂
Měj krásné dny, Jituš
Děkujeme moc, za milá slova. Jsem ráda, že článek potěšil a mám radost, že tolik lidí zajímají osobní věci :). Vážím si každého jednoho komentáře, který dostanu. Bez vás, čtenářů, by to ztrácelo smysl :).
Uvidíme kdy (a jestli vůbec) přistane na blogu přítelova verze. Snad až nastane ten správný čas se zadaří :)). Mě by to rozhodně hodně bavilo.
Měj krásný čtvrtek, Jituš
Kubajz, děkujeeem 🙂 Už musíme někdy dát to vínko a všechno probrat 😉
S tím já samozřejmě počítám 😉
Velmi zajímavé! Přítelova verze by byla jistě zajímavá, takže i já hlasuji pro! 🙂
http://www.lifestylebirdie.com