Kdo mě sleduje na instagramu ví, že jsem začala běhat. A ten, kdo mě nějaký ten pátek zná určitě moc dobře ví, že mi ještě před pár měsíci při slově běhání naskakovala husí kůže.
Ano, vždycky jsem obdivovala běžce, kteří lehce běželi parkem, poslouchali hudbu nebo se svým sparing partnerem o něčem diskutovali…líbil se mi ten jejich rituál. Vyladěné oblečení, ladné a lehké pohyby. Asi tisíckrát jsem se zařekla, že to taky zkusím. Ztroskotalo to na mé lenosti. Nebyla jsem sto se dokopat. Marně jsem sháněla sparing partnera. Tohle všechno se však změnilo dnem, kdy jsem narazila na úžasnou blogerku z Osla, ano tuhle blogerku, která se stala mým ,,vzorem,, a svými posty, nejen na instagramu, mě nakopla zvednout zadek, překonat tu lenost a vyběhnout. A víte co. Zamilovala jsem si to!
Plán na včerejší den zněl jasně. Jít vyzkoušet okruh na okraji Olomouce, který hojně využívají cyklisté a bruslaři. Po práci jsem tedy nasedla do auta a s naším čtyřnohým aktivistou a mým drahým mužem jsme si vyrazili společně zaběhat a užít si pěkné letní počasí a společné chvíle. Maty drandil na vozíku a já jsem kousek před ním klusala v čele s Brunem. Mimochodem běhání si zamiloval ještě víc než já.
Uběhli jsme jedno kolo, které mělo 3 km, tedy mou, zatím, běžnou denní dávku. Tolik se to Matymu a koneckonců i mně zalíbilo, že jsme se namotivovali a započali druhé kolečko. A tak se stalo, že zhruba po hodině mi má běžecká aplikace zahlásila, že jsem uběhla 6 km! Wow, můj osobní rekord!
Přiznávám se zcela bez mučení, že druhé kolo bylo s větším střídáním chůze a běhu a taky nutno dotat, že poslední cca 1,5 km mi tak mravenčila noha, že jsem ji necítila. Takže jsem do cíle spíše doskákala a dobelhala. Vinu na tom tentokrát nese má sladká přítelkyně cukrovka, která mě celou dobu obšťastňovala cukrem v krvi v rozmezí 4-4,5. Diabetici vědí, že to je docela hraniční cukr na takové sportování, ale já to nehodlala vzdát, když už jsem se dala do boje a hodlala pokořit svůj osobní rekord. Nějaký splašený cukr v krvi mě přece nerozhodí ne? A tak jsem doskákala (dopajdala) s necitlivou nohou do cíle. Posléze jsem se zhroutila na lavičku a byla nucena vypít přeslazenou kofolu, aby se mé tělo dalo do cajku a začalo zas normálně fungovat. Ale ten pocit za to stál.
Někdy zkrátka není špatné vyhecovat se a zkusit překonat, pro vás v daný moment, nepřekonatelné. A já to včera zvládla hned dvakrát. Vzdálenost a pak taky cukr v krvi, který mi nepřál. A to je dvojnásobně sladké vítězství.
A co vy a vaše osobní výzvy? Dáváte si nějaké?
Dobrou noc, Vaše
