Dnes jsem na své blogové fb stránce sdílela krátký příběh. Myšlenku. Pak mi ovšem došlo, že pravděpodobně většina z Vás nemá o existenci facebookové stránky blogu ani tušení (jestli máte nyní pocit, že Vás (ne)nápadně nabádám, aby jste mi ji lajkli, tak se Vám to nezdá!). Učinit tak můžete TADY.
To jsme ale trošku odbočili. Každopádně jsem, ani jednoho z Vás, nechtěla o článek ochudit. Proto ho sdílím i tady. A k tomu ve zbrusu nové rubrice „ze života“. Plánuji zde krátké příspěvky, histroky a zážitky z mého každodeního života. Hádám, že se máte na co těšit.
Teď už pojďme na slibovaný článek.
Povím Vám příběh o holce, která chtěla dokázat velké věci, ale příliš brzo uvěřila otci, že to nikam nedotáhne, modelka zrovna taky není a je dřevo po mámě.
Včera v práci jsem s kolegyní rozebírala svýho zlatýho miláčka (rozuměj můj nový diář od Filofaxu). Ani nevím jak, ale najednou jsme se bavily o tom, že píšu blog a že mě to děsně baví. Abyste tomu rozuměli je to poprvé za ty 2 roky mého „blogování“, kdy jsem to takhle „veřejně“ přiznala. Já to totiž běžně takhle do světa netroubím.
A víte proč? Protože se za to stydím!! Ano, čtete správně. Já se „stydím“ za blog. Stydím se za sebe. Uvědomila jsem si, že za celé dva roky jsem to neřekla živé duši (až na pár vzácných vyjimek), protože jsem se styděla. Protože proč by to mělo někoho zajímat? Proč by někdo četl můj blog a ztrácel tím (se mnou) svůj drahocený čas. Byla jsem přesvědčená, že píšu hrozně. Že jsou to všechno bláboly „o ničem“. Tak proč by to mělo někoho zajímat. Akorát by se mi vysmál, jak trapná jsem.
Teď sedím zabořená v křesle, upíjím teplý čaj a přemýšlím jak moc jsem se mýlila. Vybavuju si tu chvíli, kdy jsem tohle všechno hodila za hlavu a začla o tom se zapálením mluvit. Světe div se, nikdo se mi nevysmál. A i kdyby ano, vlastně na tom nezáleží.
Ptáte se proč. Protože je to můj blog. Nikoho nenutím jej číst. A taky proto že každý má právo říct, co se mu líbí a co zas ne. Každý má právo říct, že se mu tohle zdá o ničem a nelíbí se mu to. To ovšem pořád neznamená, že já jsem nula, k ničemu a s blogem mám seknout. Jen to zkrátka vidí jinak. A tak to prostě je. Tečka.
Co tím chci říct je to, aby jste nezapomínali, že
ať děláte cokoliv, je to správně, pokud tomu Vy věříte!
Je fuk, co si o tom myslí ostatní nebo co Vám říkají rodiče. Oni jsou, koneckonců, taky jenom lidi a můžou být úplně mimo mísu. A taky abysme si všichni uvědomili, že jsme důležití. Všichni stejně, na to nezapomínejme, jo? Takže se vyprdněte na ty kecy o tom jaké jste nuly a ošklivky a jděte dělat to, co Vás baví. Jo a hlavně se za to nestyďte!
P.S.: Asi správně tušíte, že ta holka co to chtěla daleko dotáhnout (třeba zrovna se svým blogem) jsem já.
Krásný středeční večer, Vaše
