Minulý pátek jsem v práci podala výpověď a tím jsem rozjela řetězec událostí s (ne)jistým koncem. 

Všechno se seběhlo poměrně rychle. Nabídka práce, o které “sním” už od příhlášky na vysokou. Fajn pracovní podmínky. Pracovní doba, která slibuje čas i na osobní život. Působiště v Olomouci asi 15 minut od bytu. A jako bonus možnost dodělat si potřebné vzdělání na “vyšší” pozici.

Na dlouhé rozhodování nebyl čas, a tak jsem minulý pátek v práci oznámila, že chci skončit. S vedoucí jsme se domluvily na ukončení k poslednímu dubnu, abych mohla od května nastopit do nové práce. Všechno šlo, jak po másle a já si radostí poskočila, jak se všechno daří. Euforie mě přešla o pár hodin později. Ředitelka organizace mi výpověď ke konci dubna nepodepsala. Musí si to rozmyslet. Rázem jsem se cítila, jako bych dostala studenou sprchu.

Po týdnu rozmýšlení jsem si poslechla spoustu slovních vycpávek a pracovních klišé, ale konečné rozhodnutí žádné. Jestli něco nesnáším je to chození kolem horké kaše. Neschopnost řešit věci na rovinu. Překrucování faktů a přehazování odpovědnosti jeden na druhého. 

Přiznávám, že mě zaplavil strach. Strach z toho, že na mě v nové práci nepočkají (i když slíbili, že jo). Strach, že se to podělá a já skončím na pracáku. Strach z toho, že budu bez práce. Jo a taky mě přepadl trochu “vztek”. Především z toho, že budu za blbce, protože někteří lidi se neumí vyjádřit a všechno natahujou do nekonečna.

Jedno vím ale jistě. Jakmile člověk vystrčí hlavu ze své komfortní bubliny začnou se dít věci. Většinou nejdou podle plánu, ale hádám, že to je právě součástí kroku do neznáma. Nezbývá než věřit v dobré konce.

Tak věřte a mějte vůli vytrvat. Nidky totiž nevíte, jak to nakonec dopadne. 

Hezké velikonoce, Vaše

P.S.: Pokud mi chcete nechat komentář a uvádíte svůj e-mail je třeba si znak @ zkopírovat. Zkratka Ctrl + Alt + V  zde nefunguje. Tak to jen ať víte, nerada bych o vaše krásné komentáře přišla 🙂