Je pondělí 12. Února, budík zvoní poměrně brzy vzhledem k faktu, že mi dnes začíná týden volna, přesněji jarních prázdnin (výhoda, když vaše práce sídlí v budově školy, kde se netopí 🙂 ). Vyskakuju čile z postele, v kuchyni žhavím kávovar a těším se na dnešní den. Jedu do Brna, města, kde jsem 4 roky studovala, které mi přirostlo k srdci a ze kterého se mi těžko odcházelo. V plánu mám prochodit pár oblíbených míst, dát si dobrou kávu, potkat se s tetou a pokecat o nevšedních momentech všedního dne.

Sotva vystoupím z žlutého autobusu u hotelu GRAND, přepadne mě nostalgie, jak poleno. Všechny místa, vůně, zvuky, dokonce i ty nejzapadlejší uličky sou mi tolik známé. 

U hotelu GRAND vidím své o asi 12 let mladší já, jak na posledním zvonění běží spolu se spolužáky k businessmanovi v dobře padnoucím obleku a zkouší z něj vyloudit pár drobných. Kousek dál v Josefské ulici vybírám mamce k vánocům naušnice z českého granátu, na které jsem škudlila několik měsíců. Hodiny na Čáře (rozuměj na České) pamatují mnoho mých srazů a v lavičce opodál je vysezený důlek od toho mého věčného pozorování lidí, kteří tudy procházeli. Na tramvajové zastávce na České jsem dostala první pusu od kluka, ze kterého se mi podlamovali kolena. Červený kostel pamatuje naše bláznivé dovádění a koulovačku ve sněhu s Petrem, což je mimochodem ten kluk, ze kterého se mi podlamovali kolena. A Vaňkovka, ta prosím pamatuje to nejhorší rande v dějinách. A takhle bych mohla pokračovat do aleluja.

Těch vzpomínek je, jako hub po dešti. Řekla bych, že v Brně není místo, ke kterému by se nepojila nějaká vzpomínka.

Den v Brně jsem si náramně užila. V kavárně Podnik jsem se sešla s Marťou, kterou mi do cesty přivál instagram. Je taky diabetička, a tak jsme u šálku cappuccina a jednoho filtru probraly všechny ty naše diabetické “problémy”. Byla to úžasná hodina, kdy jsme obě skoro nezavřely pusu. Jsem za tyhle momenty nesmírně vděčná. Vždycky je fajn sejít se s někým, kdo ví naprosto přesně, jak se cítíte a co v souvislosti s cukrovkou prožíváte. Věřím, že jsme se neviděly naposled :). S tetou jsem pak odpoledne nad šálkem flatwhitu probírala všechno možné.

Uteklo to strašně rychle a já se několikrát přistihla u toho, jak fantazíruju o tom, jaké by to bylo vrátit se zpět do Brna a žít tady. Tak třeba jednou. Kdoví, kam nás ten život zavane. 

Příště vám povím tu historku o nejhorším rande v dějinách. Je to totiž jedna z těch, která se přetřásá pořád dokola, zvlášť když se potkám s kamarádkou, která toho byla částečně součástí (zdravím Dášu). Teď už se odpojuju a jdu se ponořit do knížky. Alespoň na chvilku. Tak hezký večer 🙂

Vaše

P.S.: Pokud mi chcete nechat komentář a uvádíte svůj e-mail je třeba si znak @ zkopírovat. Zkratka Ctrl + Alt + V  zde nefunguje. Tak to jen ať víte, nerada bych o vaše krásné komentáře přišla 🙂