Je první únorová neděle, budík hraje svou symfonii (povz)buzení, já tisknu víčka pevněji a předstírám, že žádný budík neexistuje. Nechce se mi z teplých peřin, hlava mě bolí a dvakrát svěží se necítím. Včerejší oslava se krapet protáhla a já si zas a znova potvrdila, že dvacetisedmileté tělo nezvládá ponocování jako to osmnáctileté. Z peřin mě dostává vidina dnešního dne stráveného v mé oblíbené kavárně za kávovarem.

Čeká mě můj první baristický kurz a já nevím, co čekat. Těším se moc, a to je základ.

Do kavárny přicházím jako první. Maruška mi podává dokonalý filtr, který mě vzpruží. Upíjím kávu a pozoruju ospalou kavárnu. Několik lidí prochází kolem, nakukuje dovnitř a užívá si nedělní loudavé ráno, kdy nic nemusí. Pozorování lidí mě vždycky bavilo. Pokaždé přemýšlím, jaký mají dotyční den, co je čeká, s kým se (ne)pohodli a kdo jim udělal radost. Z myšlenek mě vytrhne cinknutí zvonečku na dveřích, do kavárny vchází druhá účastnice kurzu. Jsme kompletní a můžeme začít.

Baristický kurz zahajujeme povídáním o kávě, jak jinak. Vydáváme se na kávové plantáže a probíráme celý kávový příběh. Od zasazení kávovníku a jejich pěstování na kávových plantážích, až po samotný sběr a přepravu těch nejlepších kávových zrn do naší vlasti, které následně končí v šálku každého kávomilce. Je třeba upozornit, že za každoou kávou stojí velký kus dřiny, který si málokdo z nás umí představit. V tomhle směru mi hodně otevřela oči přednáška od baristy z Doubleshotu, který jezdí na kávové plantáže pravidelně a kávu si do své pražírny sám vybírá. Jen pro představu, než se kávová zrna přemění ve váš oblíbený nápoj trvá to bezmála 5-6 let (myšleno od samotného zasazení kávovníku). Koho tato oblast zajímá doporučuju na podobnou přednášku zajít nebo si o tom něco zjistit. Káva pro vás rázem dostane jiný rozměr. To jsem ale trochu odbočila. Po krátké teorii, kdy nám všem jedou pusy na plné obrátky, se přesunujem ke kávovaru.

Právě teď začíná ta správná zábava. 

Maruška nám vysvětluje tajemství dokonalého espressa. Řeknu vám, je to pěkná věda. Alfou a omegou je mít vyladěný mlýnek, který vám kávu namele na požadovanou hrubost – ani moc jemná, ale ani moc hrubá. Následně musíte hlídat, aby káva neprotekla kávovarem příliš rychle, ale ani příliš pomalu. Trošku alchymie, ale jakmile to vychytáte máte vyhráno. 

Připravujem jedno espresso za druhým, jak na běžícím páse. Na kvalitu nehledíme, protože nám slouží k tomu naučit se kvalitně vyšlehat pěnu a z ní namalovat obrázek do kávy. Překvapivě to není tak jednoduché, jak se někdy na první pohled zdá. Vyšlehání mikropěny mi nedělá takový problém, jako samotné srdíčko. Do prvních pár espress nakreslím mléčný flek, maximálně něco, co vypadá jako zadek. Po pár hodinách se mi podaří srdíčko a já jásám a fotím ho ze všech úhlů, protože to je něco, co se musí zdokumentovat. Pak už to jakš takš jde, přicházím totiž na ten správný grif a techniku kreslení. A neskutečně mě to baví. 

Prví povedené srdíčko (pravý šálek) se musel zdokumentovat 🙂

Odpoledne uteče jak voda, vyšleháme celkem 11 litrů mléka, každá uděláme minimálně 40 cappuccin s víc nebo míň povedeným srdíčkem. Domů odcházím nabitá energií a s pocitem, že to balím v sociálních službách a jdu se zaměstnat někde do kavárny. Takže pokud to teď čte nějaká kavárna, ozvěte se. Budu pro vás pracovat s nadšením a velkou láskou ke kávě.

A co vy, čtenáři moji. Jste kávomilci nebo vám svět výběrové kávy a kaváren nic neříká? 

Pokud vás můj článek nadchnul a jste z Olomouce či blízkého okolí, tuto neděli 18.2. se v kavárně Kafe jak lusk pořádá další baristický kurz.

Vaše