Ráno dělá den a snídaně je základ. Proto zahajujeme páteční ráno výbornou snídaní. Pro ranní rozjímání a plánování volíme podnik Lion’s Locker. Objednáváme typickou maďarskou snídani. Maty testuje studenou verzi a já tu teplou. Pokud budete v Budapešti určitě si sem zajděte. Kafe je tu taky ucházející.
Po snídani zahajujeme program dne. První na programu volíme hrad Buda. Po zvážení všech možností se rozhodneme na hrad dojít pěšky. Po Budapešti se dá bez problémů dojít téměř všude po vlastní ose. Navíc se po snídani trocha pohybu hodí. A tak vyrážíme. Nějak nám s Matym nedochází, že těch nachozených kilometrů bude ve výsledku dneska hodně. A taky schodů. Což je pro zdravého člověka ok, ovšem když máte k nohám navíc berle, i takových 10 kilometrů vás zaručeně zničí.
Hrad Buda nám bere dech. Výhled na Budapešť je z něj opravdu nádherný. A vy, co nás sledujete víte, že jsme lovci výhledů. Ty my můžem a nikdy se nám neokoukají. Po pár set metrech zjišťujeme, že hrad je opravdu rozlehlý a projít ho zabere dobrou hodinu. Z hradu se pak přesouváme do staré části města. O nějakou hodinu a nespočet schodů později si začíná Maty stěžovat na bolest nohou a prázdný žaludek. Dost nepříjemná kombinace, no uznejte. A tak se vydáváme k řetězovému mostu, což je taky jeden ze symbolů Budapešti.
Hlad utišíme v místní restauraci Hung(a)ry, kde si dáváme typické maďarské dobroty. Já guláš, Maty zas vepřové maso s bramborem a lečem. Po obědě se vydáváme k parlamentu. Impozantní stavba je pro maďary národním symbolem, čemuž se vůbec nedivím. Vůbec nejkrásnější pohled na něj máme při zpáteční cestě z břehu Dunaje. Stmívá se a Budapešť začíná být krásně osvětlená. Řetězový most, nad ním se vyjímá hrad Buda a za zády zase osvětlená budova parlamentu. Krásný to pohled.
Cestou od parlamentu zastavujeme u památníku zavražděných Židů. Zavražděné Židy připomínají boty na pobřeží Dunaje. Je tu docela šrumec, i přes to chvilku v tichosti postojíme. Z tohoto místa mrazí, zvlášť když si člověk uvědomí, co se na něm odehrálo. Přiznávám, že tohle bylo jediné místo, kde jsem nefotila. Na takovém místě, jako je toto mi to přišlo hodně nepatřičné.
Od nábřeží Dunaje směřujeme zpět do centra, zašít se do nějaké kavárny. Matyho už řádně bolí nohy, plouží se za mnou a vidí se někde v křesle, kde hodí nohy nahoru. Zakotvíme o pár set metrů dál v espresso Embassy. Maty se hroutí na lavici a prosí si jeden flat white. Zdržíme se až do zavíračky a ploužíme se centrem zpět k ubytování.
Večer pak vyrážíme užít místního street food konceptu Karaván. Dáváme si ten nejlepší langoš na planetě a připíjíme aperolem. Na pokoji padáme vyčerpáním do postele a Maty prorokuje, že nohy nebude cítit dalších pár dní. Není se čemu divit, v nohách máme krásných 14 kilometrů.
Tak dobrou a o třetím dni v Budapešti příště.
Vaše
