Psalo se pondělí 16. března roku 2020. Všechno utichlo, restaurce i kavárny zůstaly zavřené, hlasatel z rádia hlásal, že je zákaz vycházení, obchody mimo potraviny a drogerie své dveře neotevřely, školy i školky bylo nutné zavřít a poslat děti domů, hranice se na dobu neurčitou uzavřely. Z minuty na minutu jste nemohli zajít za kamarádkou a popřát ji k narozeninám, nedostali jste za rodinou, nemohli jste své nejbližší obejmout a strávit s nima tak trochu vyčerpávající víkend. Doprava se omezila, na ulici jste potkali pár odvážlivců a kolem vás projela hrstka aut, které byste na prstech jedné ruky spočítali. Město utichlo. Čas jakoby se zastavil.
Nastala mimořádná situace. Celý svět napadl vir COVID-19, který dokázal nelítostně zamávat se zdravím každého jednoho z nás.
A tak se náš život smrskl na cestu do práce a z práce, nákup potravin, vyřízení nezbytných záležitostí a nezbytnou pomoc blízkým. Ocitli jsme se mezi čtyřma stěnama našeho domova, sami nebo s partnerem, případně s dětma. Vznikla tím velká spousta času, se kterým možná většina z nás neví jak naložit. Času, díky kterému o sobě zjišťujeme věci, o kterých jsme ani netušili. Času, který odhaluje naše slabiny, stírá prach na těch nejhlubších přáních, mnohé z nás nutí sáhout si až na dno, řešit existeční problémy…
A já si uvědomila, jak ticho léčí a může dělat dobře na duši. Poprvé v životě jsem ticho přivítala s úsměvem na rtech a pozvala ho k nám domů. Hlava vypla miliony možností, ze kterých jsem si mnohdy neuměla vybrat, život se stal jasnější a v mnoha směrech jednodušší, životní tempo se zpomalilo a lidé si byli mnohem blíž, i přes zákaz osobního kontaktu.
Stejně tak, jak utichl městský šrumec, utichl ten roj myšlenek a otázek v mé hlavě.
Moje duše začla zpívat, tiše a nesměle mi začala ukazovat vzpomínky a věci o sobě samé, které jsem pro všechen ten ruch neviděla. Vrátila se mi chuť tvořit a psát. Vrátila se mi chuť k pohybu a cvičení. Vzpoměla jsem si, jak moc mě baví kouzlit v kuchyni dobroty a nechat se odměnit jiskřičkama v očích všech strávníků. Všechny obavy a nejistoty se rozplynuly.
Paradoxně v době největších změn a nejistot jsem našla tu největši stabilitu a jistotu.
Zjistila jsem, že ticho je moc fajn kamarád a že je mi s ním náramně dobře. A taky si uvědomila, že nemít nekonečně možností, ale jenom pár mě dělá mnohem šťastnější.
A tak bych si přála, aby i po tom, co se život vrátí do “normálu” jsme si tuhle jednoduchost a pomalé tempo zachovali. S vědomím, že sice máme nekonečně mnoho možností, ale ke šťastnému životu nám stačí obejmout ty nejbližší a vyrazit si svobodně do přírody.
Opatrujte se, Vaše
1 comment
Vituš,
moc hezký článek na zamyšlení. Teď jsem si volal s jednou mou známkou…teď, protože na to nikdy jindy není čas. Žijeme v neuvěřitelném spěchu. Musíme udělat tohle, tamto, protože není čas. Jenže on ten čas je, jen si ho nedokážeme připustit. A tak musel přišel smrtící virus, který nás všechny měl zpomalit. Když se na to podívám hodně filosoficky, tak…zvířata s koronavirem moc problém nemají, že? (teď tedy nechci působit jako někdo, kdo tomu rozumí – jsem úplný laik, kdyžtak budu rád za opravu) Lidi tím trpí a to proto, že jsme začali moc spěchat, vše bereme jako samozřejmost. Třeba nás to všechno přivede k pokoře, kterou si stále musíme uvědomovat. Samozřejmě je ale důležité, aby se to opravdu tvrdě dotklo co nejméně lidí.
Máš moc hezký blog, Vituš! Je vidět, že nad věcmi přemýšlíš a obecně je dobře, že tvoříš. Cítím z Tebe, že jsi ten kreativní člověk, kterých mi přijde, že dost ubývá. Držím Ti moc palce a samozřejmě se těším na další články, to je ale z tohoto komentáře snad jasné. Tak se hlavně drž zdravotně, ať Tě nějaký zákeřný virus nezpomalí ve Tvém tvoření! Byla by škoda se tomu nevěnovat… 🙂
Aleš z http://www.alesotava.cz