Sedím schoulená v křesle, hrnek mátového čaje v jedné ruce, v té druhé knihu minimalismus a na stole nám ledabyle leží vzpomínka plná fotek a pozitivní energie z přednášky Anie a Lukiho z Bali. Článek o tomhle dokonalým dnu si můžete přečíst TADY. Místo čtení tupě zírám na fotky, myšlenky roztahují křídla a začínají psát tyhle řádky.
Najednou mi všechno do sebe zapadá. Jako když vypínač udělá cvak a světlo se rozsvítí.
Když se ohlédnu na den, kdy jsem sebrala odvahu, hodila výpověď v práci, která mě zdravotně ale i psychicky dost položila, na stůl, vzala si neschopenku a rozhodla se dát se zase dohromady po všech stránkách, začíná mi všechno dávat smysl. Nutno dodat, že ona cesta není procházkou růžovou zahradou a zdaleka nejde tak, jak jsem si před čtyřmi měsíci malovala.
Jsem přesvědčená, že každá situace, ať „dobrá“ nebo „špatná“, nás má něco naučit. Jinak tomu není ani v mém případě. Nelehký úkol však většinou je přijít na to, co tak důležitého se nás sám život někdy snaží naznačit. V mém případě to byla, je a možná bude trpělivost. S tou jsem hodně na štíru. Jsem holka netrpělivá a všechno chci mít „hned“. A tak se není čemu divit, když místo práce přicházeli maily, které končily tou klišoidně debilní větou „Přejeme Vám mnoho úspěchů ve Vaší profesní kariéře…“. Nebudu lhát. Sem tam přišla chvíle, kdy se mi slzy koulely po obličeji, přešla mě chuť zkoušet cokoliv dalšího, odpovídat pořád dokola na otázky „proč chcete pracovat zrovna u nás?“. Denně jsem přemýšlela (a vlastně pořád přemýšlím), co dělám špatně, kde je ten zakopaný pes. Proč mě nikde nechtějí? Tyhle sebelítostivé chvíle mě ale vždycky přivedly k jedné otázce. Co se mám tímhle vším naučit?
Pokora, být vděčný za maličkosti, nebrat všechno jako samozřejmost a v neposlední řadě schopnost zastavit se. Vědomě si vychutnávat každičký moment, vypnout ten online svět a být spíš offline. Zkrátka jen tak být.
Přišla jsem na kouzlo přítomného okamžiku a na schopnost „bytí“. Je vám to vážně nádherný pocit.
Učím se každým dnem a teď cítím, že jsem na to (asi) přišla. Je možný, že za pár dní budu tvrdit něco jinýho a teď jsem vedle jak ta jedle. Pravdou ale je, že za poslední čtyři měsíce jsem potkala tolik inspirativních lidí, jako za poslední rok ne. Každý mi něco dává, učí mě a vede za ruku po té mé cestě. Už tohle samo o sobě něco znamená.
Hoďte starosti za hlavu, protože ruku na srdce, kolik z těch „problémů“ bysme řešili, kdybychom věděli, že nám zbývá poslední den života? Buďte, užívejte si života, hrajte si, poznávejte a mějte rádi. Jo a držte palce. Zítra mě totiž čeká pohovor.
Dobrou noc nebo dobré ráno, Vaše
