Praha. To je to město, kam se jezdilo na čumendu, na výměnu stráží, na okázalý pražský hrad, mačkat se na Staromák s hromadou dalších turistů kvůli několikaminutovému představení figurek a všemožných ozubených koleček.
Město, kam se pravidelně jezdilo na školní výlet, protože to bylo něco. Město, kam mě teta vytáhla, jako špunta, na dvoudenní prázdniny a při odjezdu zapoměla zavřít okno od bytu. A tak jsme si ten výlet střihli ještě jednou. Kvůli oknu.
Nikdy jsem si ale z Prahy nesedla na zadek. Návštěvy hlavního města byly jako letní láska. Rychlá, vášnivá a pomíjivá.
Nevím čím to je, ale poslední dobou se mi tam líbí čímdál víc. Možná stárnu. A možná se jen na tohle město dívám jinou optikou. Ať tak či tak, do Prahy se moc ráda vracím. Ráda bloumám ztracenými uličkami, ráda se s Matym ztrácím a pak zas nacházím, ráda vysedávám v instafriendly kavárnách, usrkávám lahodnou kávu a k ní ukusuju křupavý croissant. Zjišťuju, že Praha má mnohem víc co nabídnout než jen Pražský hrad a orloj. A to je asi ten důvod, proč se sem s Matym tak často a rádi vracíme.
Praha mi přirostla k srdci. Je nasáklá vzpomínkami, jako archivní víno.
Ruch města jsme, pro tentokrát, vyměnili za klidné ubytování u přátel ve vesničce kousek za Prahou. Koupali jsme se v řece, popíjeli víno u jezu, pozorovali hvězdy a poslouchali cvrkot cikád. Návrat do dětství, jak z černobílého filmu.
Dny jsme trávili brouzdáním po památkách a našich oblíbených místech. Kromě toho jsme hodně „utíkali“ na okraj Prahy a vyhledávali přírodu. Páni, neřekla bych, že Praha může být i tak divoká a klidná. Divoká šárka nám ukázala doslova druhou tvář města. Procházely jsme se tam pár hodin dokud jsme nenarazili na koupaliště uprostřed „lesa“. Program na dalších pár hodin byl jasný. Na Vyšehradě jsme se pak „vykoupali“ podruhé, to když nás chytl pořádný slejvák. Nebýt blížící se bouřky, seděli bychom tam déšť nedéšť.
Aby těch kopců nebylo málo, vyrazili jsme i na Karlštejn. Naposled jsem tam byla jako prcek, stejně tak Maty. Řeknu vám vydrápat ten obří kopec s vozíkem vydalo za pár hodin strávených cvičením. Proklínala sem kopce, proklínala sem vozík, proklínala sem sebe. Že jsem měla zas tak „blbý“ nápad a umanula si, že se tam dotáhnem. Před samotným nádvořím mě zradila cesta posetá šutry a kamením. Byla jsem odhodlaná dotáhnout tuhle tůru dokonce. Maty mě to naštěstí rozmluvil. A dobře udělal.
Fronta na lístky připomínala frontu, kterou stávala moje babička na banány.
Cvakla jsem pár fotek a s Matym si slíbila, že sem se příště vrátíme. S berlema, bez vozíku. A zajdem i na prohlídku.
Poslední den jsme zavítali do VNITROBLOCKU. Tentokrát podnik vybíral Maty a vybral skvěle. Tady se mí líbilo o kus víc než třeba v takové Kavárně co hledá jméno. Ostatně víc o tomhle místě napumpovaném kreativitou si můžete přečíst v minulém článku.
Odpoledne jsme ještě chtěli zavítat do Prokopského údolí, ale byli jsme tak uťapaní, že jsme zakotvili na náplavce. Pozorovali jsme labutě, cvakli pár fotek (které nejsou použitelné, protože jsem měla něco s objektivem, fňuk), chtěli si dát zmrzlinu, ale nedali a pak šli na vlak. Vzduch voněl létem a z mraků začli padat kapky deště. Zase jsme zmokli. Jak ty slepice.
 |
| Pokažeá fotka se špetkou úprav. Líp to vyladit nešlo…a takhle jich máme ve foťáku dobrých 20. Fňuk, fňuk |
Byly to krásné čtyři dny plné smíchu potažené pohodou. A já se nemůžu dočkat až se do Prahy zase vrátíme.
Jak jste prožili volné dny vy? A co plánujete na léto?
Dobrou noc, Vaše
