Jak Jitka k medaili přišla

Je sobota, něco po půl druhé a já si razím hlavní „štráse“ výstaviště Flory. Kolem je spousta čumilů, kteří na vás hvízdají, povzbuzují a křičí „přideeej“. Já už popravdě přecházím do běhochůze, pekelně mě mravemčí obě nohy a přesvědčuju sama sebe, že těch posledních 500m zvládnu doběhnout. Hlavou mi zní refrén mé oblíbené písničky „když nemůžeš,přidej víc…“.

Vezmeme to pěkně popořádku. Víte, já nikdy nebyla sportovní typ. Na základce jsem zvládala kotoul letmo a salto do té doby, než jsem to nevybrala, spadla na hlavu a hýbla si dost nepříjemně s krkem. Gymnastika to bylo peklo na zemi. Výmyk byl pro mě sprosté slovo. Šplh na tyči jsem zvládla cca 10cm nad zem, a to už byl super výkon. Na vybíjenou mě do týmu nikdo nechtěl, protože jsem byla neohrabamá. A přátelé běh, ten byl moje smrt. O to, že jsem ho začla nenávidět se postarala naše učitelka na základce, která nás honila furt kolem parčíku u školy. Kdo byl vždycky poslední je asi zbytečné zmiňovat.

Ke sportu jsem si nacházela cestu postupně. Začlo to na vysoké. Komečně na mě nikdo nehulákal, jaké jsem dřevo. Kdyby mi tehdá někdo řekl, že za pár let poběžím svůj první závod, s největší pravděpodobností bych se mu vysmála. Zkoušela jsem různé aktivity, zjišťovala co mě baví a co naopak vůbec. Pak přišel Maty a začli jsme spoustu věcí dělat spolu. Plavání, funkční tréninky, kolo, pěší turistiku. Začla jsem pohyb milovat. Měla jsem ráda bolavé svaly, vlnu endorfinů po každém cvičení a dobrou náladu do zásoby.

Pamatuju si přesně ten den, kdy se mi do hlavy usadil červík s myšlenkou běhu. Je to zhruba dva roky zpátky. Začla jsem sledovat Terku z Osla (TerezaInOslo). Neustále postovala tu nádhernou krajinu Norska, vymazlené outfity a motivující příspěvky o běhání. Mně se to začlo líbit. A tak sem vyrazila. V botách merrel (které sou těžké jal blázen), vytahaných teplákách a plandavém triku. Za měsíc jsem kupovala běžecké boty. A uběhla sotva 2km. U těch 2 km jsem zůstala do letošní sezony. Nemohla jsem najít rytmus a styl běhu, abych se zlepšovala. Když jsem ale minulý rok, na podzim, vyhrála běžecký balíček od pumy, zařekla jsem se, že letos vyběhnu na závod. A ukážu všem, že to zmáknu s cukrovkou a hlavně…

A tak se stalo, že jsem se v sobotu ocitla na startu běžeckého závodu Barvám neutečeš. Nervózně jsem přešlapovala na startu a říkala si, že v nejhorším to dojdu pěšky. Trochu se klepala, že mě těch 5000 lidí ušlape a těšila se až doběhnu celá barevná do cíle.

Zdroj

Běželo se krásně, lidi byli fajn, na startu mě nikdo neušlapal, vyběhla jsě svůj první velký kopec ( v mých očích velký), asi milionkrát sem sama sobě řekla, že jsem fakt magor, v první barevné zóně vdechla tolik barvy, že ji cítím ještě teď, zamávala si s „fanoušky“ rozsypanými po celém olomouckém parku, plácla si s nejedním běžcem a doběhla až do cíle. A celou cestu přemýšlela jestli jsem do konce června schopná natrénovat 10k a uaněhnout tak štafetově olomoucký půlmaraton.

5k jsem nakonec sfoukla za 38 minut, což je můj rekord. Matymu jsem na startu říkala, že v cíli budu za 50 minut. Medaile se mi na krku houpala ještě půl dne a doma dostala čestné místo na zdi. Maty pak vymyslel, že koupíme dřevěný držák na medaile. Prý aby si i on mohl povědit svých 6 medailí (zase machruje 🙂 ) a já tu svou barevnou.

Jestli jsem běhu propadla nedokážu říct. Co vám však říct můžu, je fakt, že hledám další zajímavé závody, kterých bych se mohla ještě zúčastnit. A stále přemýšlím, jestli využít nabídky a běžet štafetově půlmaraton. 

Mějte krásný pracovní týden, běhu zdar! Vaše