Budík mě ráno ani budit nemusí, beztak jsem vzhůru už od časného rána. Žaludek si to náležitě užívá a má, zdá se, parádní diskotéku. První kroky vedou do koupelny. Podlamují se mi kolena. V takových chvílích vzdávám hold tomu, kdo vymyslel make-up. Záchrana, která zamaskuje, jak pod psa se momentálně cítíte.
U oblékání mě znásilní náš čtyřnohý aktivista, který provádí intenzivní canisterapii. Aby jste tomu rozuměli, v jeho pojetí to znamená olízat paničku co nejvíc. Myslím, že tu nervozitu, která by se v našem bytě momentálně dala porcovat, prožívá ještě víc než my. Nasoukat do sebe, byť malou, snídani je peklo na zemi. No co už, všichni diabetikové prostě neseme, v tomhle směru, ten úděl. Stres nestres, jídlo je základ…
Do jámy lvové mě odveze můj přítel. Jsem mu za to neskonale vděčná, o to víc, když vím, že se aktuálně cítí dost podobně jako já. Státnice ho čekají totiž následující den.
 |
| Květinka, kterou jsem dostala den před státnicemi… ,,prostě jen tak..´´ |
Pak už to jde ráz naráz. Nahazuji lodičky, řadíme se do fronty a už stojíme před komisí. Ihned při zahájení se dozvíme o fenoménu kravaty jednoho z členů komise. Pokud ji má dotyčný uvázanou kolem krku, státnice probíhají ztuha. Pokud však přijde a má ji ledabyle hozenou v kapse, bude to brnkačka. Tak jestli mě tohle mělo uklidnit, vehnalo mi to slzy do očí. Aby jste rozuměli, dotyčný ani jeho pověstná kravata tam ještě nebyl. Měli zpoždění.
Pravidlo tahání otázek levou rukou z levé strany mi dnes štěstí přineslo na půl. Jedna otázka je pohodová ovšem ta druhá ta je, prosím, výživná. Dopekla, zakleju polohlasně… Na potítku doslova potím krev. Obhajoba diplomové práce mě, na chvíli, ukolébá do sladkého pocitu, že je vše dobré… Málem se rozbrečím, když mi oponentka sdělí, že moje diplomová práce byla tak čtivá, že ji měla na nočním stolku a četla ji po večerech místo beletrie. Zbytek času ,,prokecáme,, o tom, zda mám pokračovat v doktorském studiu. V další moment se ocitám před zkoušejícími a spustím… Za malou chvíli na vlastní kůži poznám, že i na té nejlehčí otázce Vás může zkoušející vydrtit takovým stylem, že jste propocení až, pardon za ten obrat, na zadku… A to ještě nepřišla ta druhá, výživnější otázka… Jestli jsem byla propocená, tak u této části jsem už opravdu krok před zhroucením…
Vycházím z místnosti a vyčerpáním se sesunu na židli… hmm, tak uvidíme, budoucnost je nejasná.
A je to tady, velké finále. Poslední jeden pořádný nádech….
Ukápne mi pár slz a pusa se mi roztáhne do obrovského úsměvu… 2 roky dřiny, nervů a únavy, kdy jsem se honila do práce a po večerech plnila studijní povinnosti jsou zúročeny.
Volám tu radostnou zprávu Matymu, který mě celou dobu podporoval a dodával sílu dotáhnout to, při tom všem, až do úspěšného konce. ,,To bylo jasné, že to uděláš…´´. Volám našim, píšu přátelům…
Neschopenka mi zůstává ještě min. do pátku. Štěstí v neštěstí, pomyslím si. Mám 5 krásných dnů jen a jen pro sebe… Takový výkon si zaslouží odměnu a tak zavítám do mé oblíbené Manufaktury a koupím si 2 voňavé věcičky. Aby to léčení chytlo pozitivní nádech.
Další kroky míří do obchůdku s Pandorou. Mám od mamky jasné instrukce. Koupit si za to studium další korálku, jako připomínku dnešního dne.
Doma mě čeká můj skalní fanoušek s širokým úsměvem, kafíčkem na stole a postátnicovou pusou.
Dnešní ráno sedím u čerstvé kávy, poslouchám hudbu, kterou mám docela nahlas a cítím, že teprve teď mi to všechno nějak dochází… Mám čas jen a jen pro sebe! A taky pro tento blog, který to už také potřeboval jako sůl.
Malý postřeh na závěr. Pokud Vás čekají těžké životní kroky, nevzdávejte to. Vím, někdy je to pekelně těžké, ale to, co následuje po tom, když všechny ty kotrmelce překonáte, je nepopsatelné. Ale panečku stojí to za to!
Ale teď ještě chvilka napětí… můj muž totiž dnes státnicuje a já s naším čtyřnohým aktivistou mu držíme tlapky…
P.S.: Házím do ,,pléna,, otázku, moc mě totiž zajímá Váš názor. Jít dál nebo ne? Jak to vidíte, čtenáři mí?
Užívejte slunečné dny. Vaše
