Dnešní den začal jako každý jiný. Budíček, drnčení kávovaru, dobrá snídaně, krátká ranní procházka se psem a cesta do práce. Zkrátka všední ráno, až na to, že se stalo něco zcela nevšedního.
Něco, nad čím zas a znovu přemýšlím.
Něco, co bychom si měli všichni uvědomit .
Utírám poslední smítka prachu líně se povalující na poličkách. Běžím do kuchyňky, doplňuju občerstvení. Jako každé ráno čančám prodejnu před otevřením. Chvíli před desátou stepuje před výlohou muž. Je netrpělivý. Pochoduje sem a tam. Neustále dokola kouká na hodinky a přes výlohu do prodejny. Nevydržím to a otvírám dřív. Jsem naštvaná. Už zase nějaký netrpělivec.
Pán vlítne do prodejny jako velká voda a mizí mezi obleky aniž by se na nás podíval. Nasadím úsměv a jdu za ním. Zdravím ho a ptám se jaké má přání. A v ten okamžik…
V ten okamžik se pánovi rozblikají očka. Místo pozdravu na mě zamává. Ukazuje na ruce a jednu z vystavených košil. Rukou si poklepává na zápěstí. V tom mi to dochází. Rudnu a lovím v paměti zbytky znalostí z kurzů znakové řeči.
Komunikace probíhá „hladce“ do chvíle než mám vysvětlit, že košili je nutné přeobjednat. Mluvím pomalu a zřetelně (to je asi tak jediné co si pamatuju z kurzů znakové řeči) a mluvené slovo se snažím doprovázet „znakováním“. Spíš je to ale zoufalé plácání ve vzduchu. Pán mě, zdá se, chápe. Vytahuje bloček a tužku, začínáme si psát. Zbytek komunikace probíhá stylem „znakování“ a dopisováním na papír. Během pár minut jsme domluvení a košile pro pána je na cestě.
Ze svých bývalých zaměstnání jsem zvyklá na různá postižení i na stíženou případně alternativní komunikaci. Nevadí mi to, beru to jako součást každodenního života. Nebylo mi pána ani líto. Uvědomila jsem si ale důležitou věc.
Lidé si neváží svého zdraví. Berou ho jako samozřejmost. Sotva nás porazí rýma už si zoufáme, jak je to děsný. Jak nás bolí hlava, oči máme jako angorský králík a nos jak bambulu. Takhle přece nemůžeme vyjít na ulici.
Uvědomme si, že zdraví není samozřejmost. Že rýma ani zhoršený zrak nejsou konec světa.
Neslyšet, nevidět nebo nemít možnost běhat po svých, to je zkouška života
Moji milí čtenáři, až vás zase dopadne nějaký bacil, budete běhat po doktorech a zoufat si, jak jste na tom špatně vzpomeňte si na tohoto pána. Je ukázkou, že v životě se mohou přihodit mnohem horší věci. A taky potvrzuje, že zdraví je to nejcenější co máme. Tak si ho važme.
Krásný večer a dobrou noc, Vaše
