Jestli jsem se něco za ten rok v našem denním centru naučila, tak je to poznání, že se vždycky, ale opravdu vždycky něco podělá. A to v tu nejmíň vhodnou chvíli. Když všechno šlape jak na drátkách a vy na půl minuty upadnete do slastného pocitu, že to konečně funguje bez problémů. Slastný pocit se najednou rozplyne a přechází v čirou hrůzu – někdo chytne záchvat pláče, přijde menší agrese, uživatel zmizí jak pára nad hrncem, výlet jež jste plánovali vám organizátor odpíská na místě a den jejího konání.
V momentě, kdy se tep vrátí do zdravých mezí a krize je zažehnána, smějeme se všem těm komickým situacím až nám tečou slzy. Na tyhle pohromy máme zkrátka ty nejlepší vzpomínky. A myslíme si, že nás už nic nepřekvapí.
Třeba jako včera…
nevrlým uživatelům. V úvahu připadala bramborová kaše v prášku (!!) a tou jsem naši bramborovo-mléčnou vodu zahustili. Výsledkem byla něcojakobramborovákaše.
V jedné podobné situaci jsme, díkybohu, našli toaletu. Tady by tahle story mohla skončit…ale to by nebylo naše denní centrum přece!
Frčím si to se služebním autem Caddy z výletu. Potkávám náklaďák naložený kládama. Cesta je samozřejmě tak úzká, že nemám šanci náklaďák objet. Řidič trvá na svém – objedu ho. Zkouším to, potím se a auto i s náma už vidím ve vedlejší škarpě. Ze zadu se ozývá povzdechnutí
Jo, má reht!!
A co Vaše pohromy? Podělte se o ně v komentářích!
Krásný čtvrteční večer, Vaše
