Tak takový jsi byl roku dvatisícešesnáct

Musím přiznat, že tenhle rok byl opravdu náročný. Jsem za něj ale nesmírně vděčná a věřím, že všechno co se událo mělo svůj důvod. Celým rokem mě, někdy až nepříjemně a svíravě, pronásledovala otázka práce. Všechno se točilo kolem pracovního života. Vyzkoušela jsem několik prací. Odešla jsem z oboru a pak se do něj zase vrátila. Několikrát jsem spadla na dno, probrečela spoustu nocí do polštáře a úpěnlivě prosila vesmír ať mi sešle ten „můj dream job“. Několikrát se zdálo, že je ruka v rukávu. A pak, když to člověk nejmíň čekal, přišlo to bolestné zjištění, že veškerá naděje proklouzla mezi prsty. Zas a znova jsem se snažila a věřila, že i cesta je cíl. A že až se jednou ohlédnu budu ve všech těch pádech vidět smysl.

Začátek roku pro mě začal tím známým pocitem sevřeného žaludku, třesoucích se kolenou a knedlíku v krku. Denně jsem dojížděla do práce, která mě ničila ve všech směrech. Každý pracovní den jsem zuby nehty doslova přežívala. V kolektivu mi nikdo nerozuměl, denně jsem celou pracovní dobu poslouchala co dělám špatně a jak je to se mnou zlý. Připadala jsem si nemožná a děsně ztracená. Nevěděla jsem jak z toho ven. 

Článek o všech pocitech, naději a komentáři, který mě rozplakal najdete TADY . A cíle pro rok 2016 si můžete připomenout TADY

Začla jsem se pomalu poohlížet po nové práci. Článek TU.  Sil ubývalo a psychika šla ruku v ruce se zdravotním stavem do kytek. V práci, jsem se snažila radovat i z těch nejběžnějších věcí. Naše denní příhody mě držely nad vodou až jsem si někdy říkala, že to není zas tak strašné. Článek z této doby najdete TADY

Podala jsem výpověď v práci a skončila na neschopence, která se krapet protáhla. Přesně na 4 měsíce. Na diabetologii jsem byla jako doma. Dávala jsem se do pořádku a začínalo mi být  kapku líp. Článek si můžete připomenout ZDE

Začla jsem intenzivně chodit po pohovorech. A všechno to sdílela se svou kamarádkou z vysoké. Na těch pohovorech jsme se totiž skkoro vždycky potkaly (ahoj Peti! 🙂 ). Těm historkám jsme se smály ještě dlouho po osudných pohovorech na balkoně s lahvinkou vína.

V květnu to začlo v Olomouci žít. Paprsky sluníčka byly silnější, dny byly delší a lákalo ven. V rámci svého „léčebného“ režimu jsem si užívala volné dny co to šlo. Zjistila jsem, že pátek 13. je báječný den, jako každý jiný. Přesvědčit se  můžete TADY. Zahájili jsme turistickou sezonu a vychutnali si mnoho šálků lahodné kávy. KLIK SEM. A konečně jsem navštívila SKØG Urban Hub

Vydala jsem dlouho očekávaný článek o tom, jak jsme se poznali s Matym. Páni, řeknu vám takhle narváno na blogu ještě nebylo. A ty ohlasy. Jste prostě úžasní. Náš příběh si můžete připomenout v článku Jeden sympaťák, láska na ,,první pohled,, a čtyři kola k tomu

Dál jsem pokračovala v maratonu pohovorů. Naděje střídaly pocity marnosti a hlubokého zklamání. Nedařilo se. Měsíc červen však bude patřit pohovoru roku. Vzpomínáte?

Ten byl pro mě hodně osobní a vzpomínám na něj doteď. Splnila jsem si jedno ze svých malých přání. Potkala jsem se osobně s Anie Songe na jednom z jejich srazů. Bylo to neuvěřitelný. Tolik lidí, tolik energie a lásky na jednom místě. O mých dojmech víc TADY. 

Vzhledem k tomu, že nám už druhý rok neklapla dovolená vydali jsme se na prodloužený víkend do Prahy. Bydleli jsme u kamaráda a z našich plánů velmi rychle sešlo. Prožili jsme naprosto dokonalý letní víkend, v té nejlepší společnosti a zcela spontáně. Na tuhle „minidovolenou“ budeme ještě dlouho vzpomínat.

Taky se začlo blýskat na lepší časy. Našla jsem totiž práci! Přestala jsem zkoušet štěstí v oboru sociální práce, práskla do bot a šla mimo vystudovaný obor. Nastoupila jsem (zatím na zkoušku) a vyzkoušela si, jaké to je pohybovat se v pánské módě. 

Podepsala jsem pracovní smlouvu a oficiálně nastoupila jako odborný poradce pro pánskou módu. Vyzkoušela jsem si, jaké to je prodávat pánské obleky. Taky jsem našla ten nejlepší kolektiv pod sluncem. S holkama mi bylo tak dobře, jako už dlouho ne. A já se po dlouhé době do práce zase těšila.

Září patřilo i oslavám. Naši dobří přátelé do toho praštili a vzali se. Byl to krásný den plný lásky, přátelství, dobrého jídla a pití. Byli jsme všichni spolu. Byla dokonalá. Zkrátka taková jaká měla být. Doma na ni všichni moc vzpomínáme. Je libo svatební článek?

Přišla lákavá nabídka na (vysněnou) práci. Ač jsem neměla chuť zase zabřednout do kolotoče pohovorů, nadějí a zklamání, šla jsem i tentokrát zkusit štěstí. S vírou a pokorou, že vše dopadne tak jak má. Článek ZDE.

Taky jsem vydala článek, o který byl opět velký zájem. Důvod mého blogování si můžete připomenout TADY.

Pohovor opět nevyšel a já měla pocit, že veškerá moje snaha vyjde naprázdno. Brečela jsem do polštáře. Zase se dostavil ten pocit „chci víc“. Chtěla jsem, aby konečně něco vyšlo. Abych se vrátila do oboru za solidních podmínek. Aby mě práce naplňovala a abych se mohla profesně dál posouvat. V pánských oblecích to bylo fajn a kolektiv byl tím nejlepším,, jaký jsem si mohla přát. Na druhou stranu jsem si uvědomovala, že tahle práce má pro můj rozvoj dost jasný strop.

Absolvovala jsem další pohovor. A 30. listopadu šoupla na stůl výpověď ve zkušební době. Nevěděla jsem jestli mě vemou. Jediný co jsem věděla, že tenhle krok byl ten správný. 

Taky jsem vydala další z článků  na téma „Život s vozíčkářem“. Na blogu bylo narváno. Zase. Vypadá to, že vás tahle tématika baví. Připomenout si ho můžete kliknutím sem.

Dostala jsem práci a 12. prosince nastoupila!  Velký dík za to patří mé pohovorové parťačce, která mi tenhle flek dohodila. Díky tomuhle „štěstí“ jsem se vrátila zpátky do oboru. Začla jsem pracovat v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež. Jen pro zajímavost, téhle službě jsem se vyhýbala po celý rok obloukem. Splnil se mi můj sen pracovat s dětmi (i když trochu jinak než jsem si malovala). 

Zbytek prosince patřil Vánocům a všechno k nim tak nějak směřovalo. Ručně vyráběný adventní kalendář pro Matyho, náš nepovedený výlet za vánočními trhy. Balení dárků a maraton pohádek. Pletení vánočky.