Je 20. Července, půl druhé ráno a my na dalších 12 dní opouštíme domov. Olomouc vyměníme za řecký poloostrov Pelopones. Kufry házíme do taxíku a jedeme do města, kde nás už čeká svoz na pražské letiště. 

Budeme se ráchat v moři, bořit nohy do písku, pít ledové kafe, poznávat poloostrov a nasávat vzduch, který voní po soli a pohodě. A hlavně budeme spolu. 

Společné foto na ostrově Hydra

Dny v Řecku se nesou v duchu odpočinku a válení u moře, které vyvažujeme poznáváním okolních měst a hlavně památek. Takhle to máme nejradši. Válet se jen u moře by nás asi zabilo. Když už někde jsme, chceme okolí co nejvíc poznat a nasát tu pro něj typickou atmosféru. Se vším všudy. 

Poznáváme taky spoustu fajn lidí, nejen místních. Na hotelu s náma bydlí dvě starší paní, maminka s dcerou. Každé ráno nám u snídaně vypráví o místech, které procestovaly, barvitě popisují památky, dokonce i ty nejmenší detaily daného místa. Poslouchám je moc ráda. Abyste tomu rozuměli mamince je totiž krásných 88 let. A s dcerou cestuje. Každý rok. Celý život. Pořád. A náramně si to užívají. Když nám vypráví o pyramidách v Egyptě nebo o cestování po Andalusii mají v očích zapálené plamínky. 

Když vypráví o svém putování Francií, kdy měly v peněžence pár posledních drobných a nevěděly, jestli tuhle cestu vůbec utáhnou všechno mi to do sebe najednou zapadne. Jakoby se objevil poslední dílek od puzzle, který jsem poslední měsíce tak usilovně hledala. 

Ostrov Korontisi

Možná někteří z vás zaznamenali, že jsme s Matym v posledních měsících hodně řešili bydlení. Rozhodili jsme sítě a vysnili si příjemný, útulný byt, který koupíme a bude náš. Absolvovali jsme několik schůzek s relaitními makléři, oběhli několik bytů a prošli byrokratickým kolotočem ohledně financí. Připravovali jsme se na to, že tohle je na dlouhou dobu možná poslední dovolená. Tenhle vír událostí mě stáhnul natolik, že jsem za chvíli nevěděla, co vlastně chci a jestli to takhle vůbec chci. Čím víc jsme vyřizovali, tím míň jsem si tím byla jistá. A když jsem se večer před spaním ponořila do myšlenek a ptala se sama sebe jestli je tohle ta “správná” cesta odpověď nepřicházela. Pak jsme odjeli do Řecka a já všechny tyhle myšlenky pustila a popravdě na tenhle kolotoč zapoměla. 

Odpověď, kterou jsem několik měsíců doma usilovně hledala, jsem našla na poloostrově Pelopones, když jsem poslouchala vyprávění maminky a dcery o tom, jak procestovaly kus světa. 

Pelopones – přístav v městečku Tolo

Našla jsem ji v momentě, kdy jsme s Matym vylezli na Akropoli a bez dechu pozorovali ten výhled. Našla jsem ji ve chvíli, kdy jsme objevovali krásy poloostrova a já byla pohlcená přírodou, focením a celým tím okamžikem. Právě tady jsem si uvědomila, že nechci dalších nevím kolik let sedět doma a mít byt, který bude ve finále “můj” až v důchodu. Uvědomila jsem si, že chci našetřené peníze raději investovat do cestování než do měsíční splátky hyptéky. Uvědomila jsem si, že byt, ve kterém teď bydlíme sice není jak z časopisu o bydlení, má své mouchy, ale že nám k bydlení bohatě stačí. A taky jsem si uvědomila, že chci v důchodu vyprávět o tom, co jsem všechno zažila a viděla, protože zážitky mi nikdo nevezme a dle mého jsou mnohem cennější než kdejaký krásný, moderní byt. 

Díky vesmíre, zase ses předvedl…

Vaše