Nedávno jsem venčila večer Bruníka a přemýšlela. Ostatně to já při venčení často dělám. Přemýšlím. Nad vším možným a nemožným. Někdy nad věcma, které jsou aktuální. Jindy zas nechávám myšlenky, aby si pobíhaly, jak splašené děti na hřišti. 

Jak jsem tak procházela naším sídlištěm zabloudily mi myšlenky k cukrovce. Najednou jsem si uvědomila, kolik mě toho ta moje sladká kámoška za těch 22 let naučila. Viděla jsem ten kus cesty, který jsem ušla. Jak moc jsem se v některých věcech posunula. Jak jsem tenhle sladký přívěšek přijala a naučila jsem se ho mít svým způsobem ráda. A taky jak moc mě neustále učí. O pohledu na život. O přijetí. O sobě samé. A já byla v tu chvíli strašně vděčná za tenhle osud. Fakt vám nekecám, na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí. 

I když bych někdy dala království za to nemuset řešit měření, jídlo, dávky inzulínu. I když bych někdy nejradši všechno vyhodila z okna a šla do cukrárny na větrník nebo jinou prasárnu. Přes to všechno bych cukrovku za nic na světě nevyměnila.

A víte proč? Protože bez ní bych zdaleka nebyla tam, kde jsem dnes. Nebyla bych taková, jaká jsem. Takže díky, ty moje sládká kámoško!

Vždycky jsem to tak neměla. K tomuhle zjištění a postoji sem si musela dojít. Stálo to dost potu, dřiny a slz. Ale stálo to za to. Napadlo mě, že to možná některým z vás přijde vhod. A tak jsem se rozhodla, že se s vámi podělím o těch svých pár zjištění. Třeba někomu ukáží směr a vylepší ty smutné diabetické dny, které potkávají čas od času každého z nás. 

Umění odpočívat

Odpočívat, tak to jsem, moji milí, vůbec neuměla. A není tomu tak dávno. Teď už to docela umím. Naučit se to byl boj. Je to dáno i tím, že u nás doma se nikdy nenosilo (a dodneška moc nenosí). V průběhu let jsem ale pochopila, že pokud chci být vpohodě, mít sílu na každodenní monitoring cukrovky a hlavně moct fungovat, jako každý “zdravý” člověk musím prostě odpočívat. Ne jen čas od času, ale pravidelně. Odpočinek si nevyčítám. Pokud cítím, že sem unavená, tak se prostě zahrabu do deky a čtu si. Nebo se dívám na filmy. Nebo sedím na balkoně a jen tak hledím do prázdna. Někdy si jdu třeba lehnout a zdřímnout si. Záleží, co zrovna moje tělo potřebuje. Troufám si tvrdit, že jsem v tom už natolik “dobrá” a vycítím, co zrovna potřebuju. Věřte, že když se tuhle dovednost naučíte bude všechno o dost jednodušší. A pokud jste na tom tak jako já před pár lety a odpočinek je pro vás sprosté slovo, mám pro vás dobrou zprávu. Dá se to naučit. Jen se obrňte trpělivostí a začněte polehounku. 

 

Poslouchat své tělo a jeho potřeby

Tenhle bod dost souvisí s předchozí bodem. Dokážu se na svoje tělo nacítit a poznat, co zrovna potřebuj(e)u. Poznám, kdy jsem ve stresu, byť minimálním, kdy jsem unavená z vysoké hladiny krevního cukru, kdy potřebuju ubrat tempo nebo naopak, kdy toho zvládnu víc, než je obvyklé. S tím souvisí i dávky inzulínu. Dřív jsem moc nevěděla, jak do dávkování kopnout, co upravit a o kolik. V poslední době už to mám docela zmáknuté a vděčím za to hlavně tomu, že jsem začla poslouchat signály svého těla. 

Přemýšlet o jídle

Za ty roky s cukrovkou jsem toho vyzkoušela fakt hodně. Jíst od všeho něco, nechat si sestavit jídelníček na míru, jíst málo, vyzkoušela jsem i paleo stravu, low carb stravu a mnoho dalšího. Popravdě ani v jednom směru jsem nevydržela dýl než pár měsíců. Nelíbilo se mi vědomí, že jsem někde zaškatulkovaná. Nelíbila se mi “omezení”, který sebou každý směr přinášel. Z každého sem si však vzala něco a podle toho jím. Díky hledání ideálního směru jsem zjistila, které potraviny mi nevyhovují, zvedají glykemie a jak na ně tělo reaguje. Asi vás teď napadne otázka, jak teda vlastně jím. Řekla bych, že dost “intuitivně”. Ráno si dám ovesnou kaši, na sváču si vychutnám dobré ovoce nebo kefír a na večeři si s chutí dám polévku nebo nějaké “nízkosacharidové” jídlo. Zkrátka, vypozorovala sem, jak mi skladba jídla sedí. Vím, že ráno mi sacharidy nedělají takový problém, jako večer. A podle toho si plánuju jídlo. A o tom to podle mě je. 

 

Nové přátele

Díky cukrovce jsem poznala a stále poznávám lidi, které bych pravděpodobně nikdy nepotkala. Je úžasné, jak cukrovka spojuje. Nemusíte mluvit, nemusíte nic vysvětlovat, ti druzí vás totiž chápou a ví, jak se právě cítíte a co prožíváte. Proto se nebraňte poznávat i další diabetiky. Kromě přátelství vám můžou dát nový pohled na cukrovku, poradí vám a třeba v něčem inspirují. Tímto se dostáváme k dalšímu bodu.

 

Vědomí, že na to nejsem sama

Každý z nás má někdy den, kdy je mu na nic, na hrudi ho svírá ten nepříjemný pocit a máte pocit, že na tomhle celém velkém světě jste úplně osamělí. Nejste! Na světě je dalších cca 58 000 lidí, kteří trpí diabetem I. typu (data z roku 2015). Je tedy dost pravděpodobné, že nějakého znáte a možná o tom ani nevíte. Věřte, že tyhle pocity zažívá dalších zmíněných 58 000 lidí. Rozhoďte sítě a popovídejte si o svém protivném dnu s někým dalším, kdo nese stejné břemeno, jako vy. Svět bude hned veselejší. 

 

Blog, spoustu příležitostí a možností

Nebýt cukrovky pravděpodobně bych si nikdy nezaložila blog. Od samého začátku jsem ho zakládala s myšlenkou propojit ho nějakým způsobem se svým životem s cukrovkou. Prvotní vize byl food blog s recepty pro diabetiky, kde budou propočítány i sacharidy a tak dále. Záhy jsem ale zjistila, že food styling fakt není má silná stránka, a že tohle asi nebude ten pravý směr. Blog se tedy postupně vyloupl až do dnešní pooby. Ta mi dává největší smysl a nejvíc mě baví. A v poslední době mám pocit, že to je přesně ta myšlenka, kterou jsem měla na začátku jen jsem ji neuměla pořádně uchopit. Potvrzují mi to nejen vaše reakce, ale i projekty a příležitosti, které jsem v souvislosti s blogem dostala. Nejsilnějším momentem bylo jednoznačně focení pro projekt silačky. Myslím, že tenhle směr má smysl a já jsem vděčná, že jsem ho po 3,5 letech blogování konečně našla. Za to patří mé sladké kámošce velký dík.

Ujasnění vztahu k onemocnění

Za těch 22 let jsem si několikrát ověřila jediné – jak budete k cukrovce přistupovat, takové to budete mít. Pokud vnímáte, že svět se spiknul proti vám a celý život je na nic, věřte, že to tak s největší pravděpodobností bude. Pokud budete k životu s cukrovkou přistupovat pozitivně a budete ji brát jako kámošku či parťáka, bude se vám s ní žít o mnoho líp. Možná na ni někdy i zapomenete. Je jen na vás, co si vyberete. Já si vybrala tu druhou variantu. To je ostatně důvod, proč o ní často mluvím, jako o sladké kámošce. Brát ji jako kamarádku je totiž mnohem lepší a mně se od té doby žije o kus líp. Co si vyberete vy?

Co dal život se sladkou kámoškou vám? 

Pokud vás článek inspiroval budu moc ráda za jakékoliv sdílení nebo odběr, ať už na faceboku, instagramu nebo rovnou na všech sociálních sítích. Díky, že mě čtete. 

Vaše